Založit webové stránky nebo eShop
 

NO CČSH v Mladé Boleslavi

Úvahy

Povinnost bez lásky činí mrzutým.

Odpovědnost bez lásky činí bezohledným.

Spravedlnost bez lásky činí tvrdým.

Moudrost bez lásky činí hrozným.

Přátelství bez lásky činí falešným.

Pořádek bez lásky činí malicherným.

Čest bez lásky činí domýšlivým.

Majetnost bez lásky činí lakomým.

Víra bez lásky činí fanatickým.

Život bez lásky je nesmysl.

 


 

Náš Advent
Procházíme Adventem
nevědouce co očekávat
nevědouce v co věřit.
Procházíme Adventem
namísto co by Advent
procházel námi.
 
Předvánoční
Uštvaní konzumenti
v kolovém honu roku.
Andělské halali.
Kdybychom veškery
žádosti mohli zkonzumovat
zkonzumujeme i Vánoce -
donošenou příležitost
aby se v každém
mohla narodit
a na svět přijít
podivná potřeba
stát se
bližním.
 
Ze sbírky Aloise Volkmana Znovuzrození
 

 

O čase a smyslu
 
Satan svolal celosvětový kongres démonů. A v úvodním projevu řekl: „Naše situace se zdá býti prekérní. Lidé si postavili množství kostelů, chrámů, mešit a templů, aby měli kam před námi utíkat. Mají také mnoho moudrých knih -  některé z nich i svaté - a dokáží z nich poznávat pravdivou a  smysluplnou cestu pro život. My tomu nedokážeme zabránit! Naše věc se zdá být ztracena…“

„Co tedy máme dělat?“ volali démoni. „Nebraňte jim v tom, čemu zabránit nedokážete, ale připravte je o čas,“ pokračoval Satan, „aby prostě neměli čas na podstatné věci.

Celou úvahu čtěte zde
 

 


Proč Bůh dopouští zlo?

 

Bůh stvořil člověka k obrazu svému a spolu s mnohým dalším mu daroval velice důležitou věc - svobodu. Ta je předpokladem toho, abychom mu mohli být rovnými partnery, což Bůh chce. Nikoli abychom se stali pouhými loutkami v jeho rukou. Je to podobné jako v partnerském životě. Pokud své milované osobě nedám svobodu a prostor rozhodovat a řídit se svojí vlastní vůlí, těžko si jí mohu plně vážit. Přesně to od nás Bůh chce. Dává nám zcela svobodnou vůli v přemýšlení i konání. Pokud je Bůh všemohoucí a vševědoucí, což je předpoklad, mohl by nám tak nějak vsugerovat nebo vnutit, abychom byli poslušní, pokorní, ctili morální hodnoty, neubližovali si navzájem…stali bychom se dokonalými. Stěží si lze ale potom představit, že bychom byli něco víc než ovečky na pastvě. Stejně tak jako člověk, aby mohl milovat, musí se tomu druhému otevřít, čímž mu dává zároveň možnost, aby mu ublížil. Pokud to neučiní a nechává si „zadní vrátka“, nikdy to z jeho strany nebude opravdová láska. Bůh nám tedy také dává možnost mýlit se a nechovat se, tak jak by si sám přál.

 

Tím, proč existuje zlo, nemá příliš cenu se zabývat, protože existuje a je neoddělitelně spjato s tímto světem, ve kterém žijeme. Není zřejmě v naší moci zlo úplně odstranit, máme však možnost zlo nepodněcovat a nešířit. Jsem přesvědčen, že zlo jako takové by se bez asistence lidí nemělo možnost projevit, my jsme jeho určitým nástrojem, proto není pravda, že s ním nic nezmůžeme. Líbí se mi citát od R. Rollanda: „Nejhorší chorobou, kterou svět trpí, není síla zlých, ale slabost dobrých.“ Máme ovšem svobodnou vůli a můžeme konat jak dobro, tak i zlo. Problémem je ale, co se zlem, které se projevuje bez jakéhokoli našeho zásahu. Můžete se ptát: „Proč právě mě zemřel otec?“ „Proč zrovna náš dům postihlo zemětřesení?“ Kdyby existoval Bůh, mohl by tomu přeci zabránit. Vůbec by nedopustil, aby se něco takového stalo. Pokud by ovšem náš svět a naše počínání Bůh takto korigoval, jak určit kdy by měl zasáhnout a kdy už ne v rámci zachování naší svobody? Jak posoudit kde končí osobní svoboda jedince a kdy je potřeba zasáhnout a usměrnit jeho vůli? Navíc nikdy neznáme veškeré souvislosti věcí a událostí kolem nás. Co když nějaká, v našich očích špatná, událost způsobí mnohem více dobra tam, kam nedohlédneme?

 

Bůh by mohl zamezit „velkým zlům“ a dopustit jen ta „malá“. Kde je ale hranice? Zkuste se nad tím sami zamyslet. Pokud by se odstranilo „velké“ zlo a zůstalo by jen to „malé“, nezměnila by se zároveň s tím i měřítka našeho posuzovaní? Nebylo by pak dnešní malé zlo, zítřejším velkým zlem? Pak tedy odstraníme veškeré zlo, svět bude dokonalý…bude ale ještě existovat dobro? Jaký význam pak bude mít dobrý skutek, vlídný úsměv, podaná pomocná ruka, vzájemná solidarita, soucit s druhým…nepřestane tohle vše mít smysl? Stejně tak jako emoce a city? K čemu hněv a zlost, když nebudeme mít na koho se zlobit. Nebude závist, faleš, ale ani láska. Nějaké řešení těchto protikladů určitě existuje a bude jím nejspíš ten jiný „svět“, nebe, ráj…ale jak to tam bude vypadat a fungovat je jaksi boží tajemství, na které nikdy nenajdeme odpověď. To bychom pak ale rovnou mohli tenhle svět zrušit.

 

Existence zla a utrpení je možná nutnou podmínkou naší svobody. Kdyby svět neměl chybu a vše by bylo dokonalé, neměli bychom se mezi čím rozhodovat. Nenesli bychom za nic odpovědnost. Neměli bychom na vybranou. Náš život by ztrácel smysl. Vše by bylo příliš snadné a jednoduché. Bůh by v nás ztratil své partnery a spolupracovníky a z lidí by se stali pouhé loutky vykonávající jeho vůli. Byli bychom tu zbytečně. Neměli bychom důvod o něco usilovat, něco měnit, někomu pomáhat.

 

Antonín Jelínek ml. 25 let

 

Víra v dnešní době

 

Ačkoli se stále ještě velká část českého národa ve statistikách „hlásí“ k nějaké oficiální církvi (znamená to, že s ní například anonymně a skrytě sympatizuje), většina lidí se k žádné církvi ani náboženství nehlásí. Otázky víry jsou lidem naprosto ukradené. Dokonce mám pocit, že se o tyto záležitosti nezajímají až do té míry, že ani neznají přesný význam slova ateista, aby se takto mohli sami definovat. Není se čemu divit a já je dokonce v mnoha případech chápu. Jejich nezájem je způsoben „rychlým a konzumním“ stylem dnešního způsobu života, tím, že jsou denně zahlcováni nepřeberným množstvím informací všeho druhu, denně mají na očích církevní skandály a v neposlední řadě odkazem komunistické éry, která religiozitu systematicky potlačovala a utlumovala. Církev si, kromě toho všeho, s sebou do dnešní doby táhne mnohé šrámy z historie jako jsou křížové výpravy, upalování čarodějnic na hranicích nebo žehnání zbráním za druhé světové války. V očích lidí církev a víra nevytváří žádnou přidanou hodnotu a není pro život potřebná. Slouží maximálně jako berlička pro slabé nebo jako charita pro neschopné.

 

Problémem církve jako takové je, že se jedná o lidské dílo (samozřejmě nejen, z velké části ovšem ano). Z tohoto důvodu nemůže být žádná církev dokonalá. Tak jako tomu je u jakékoli jiné „organizace“, ať se jedná o politickou stranu, univerzitu, nadnárodní firmu, státní úřad, nemocnici nebo policii. Všude narazíte na lidi odlišných názorů, tendencí, charakterů, životních postojů a hodnot. Tyto organizace tvoří rozdílní lidé s rozdílnými názory, a čím je organizace větší, tím je složitější ji uřídit tak, aby fungovala efektivně a tak jak má. Proto se církev často neubrání skandálům, které ji v očích široké veřejnosti tak poškozují. Jinou otázkou ovšem je, jak se církev k těmto skandálům postaví a jakým způsobem je řeší – zde samozřejmě určitý rozdíl existuje oproti „světským“ organizacím. Církev by měla být v řešení vzniklé situace jednotná, nekompromisní a rezolutní. Měla by jasně a zřetelně stanovit hranici, kterou nelze překročit a definovat oblasti, ve kterých nelze dělat ústupky. Mnoho skandálů totiž dopadá tak, že se zametou pod koberec, aby o nich nebylo slyšet a ony postupem času tak nějak vyšumí. Veřejnost pak vnímá, že se církev s daným problémem  nijak nepoprala a problém jasně a explicitně nevyřešila. A má samozřejmě pravdu. Lidé si ovšem na druhou stranu neuvědomují, že dnešní, zvláště pak komerční televize, se v odhalování takovýchto šokujících skandálů přímo  vyžívají. Často zkreslují a zveličují zprostředkovávané informace nebo část fakt vypustí, čímž zdeformují obsah celého sdělení.

 

Dalším problémem církví je, že často nedokážou oslovit dnešního „normálního“ člověka. I když by měly co nabídnout, nedokážou to prodat. Já osobně se vůbec nedivím lidem, kteří nejsou věřící. Sám říkám, že jsem věřící jen díky tomu, že mám věřící rodiče, kteří jsou zcela normální a kteří mi pomohli si mnohé věci v hlavě pořádně srovnat. Pokud by tomu tak nebylo, pochybuji, že by mě jakákoli církev dokázala oslovit a udělat ze mě „křesťana“. Evangelizační snahy některých církví jsou skutečně tak akorát k pousmání.

 

Ovšem věcí, kterou si lidé dnes neuvědomují je fakt, že křesťanství není jen něco, co už je dávno „out“, něco co je zpátečnické, nemoderní a co je jen mrtvý odkaz minulosti, ze kterého zbyly jen pěkné kostely, které jsou v noci hezky nasvícené. Mají pocit, že křesťanství můžou s klidným svědomím zahodit jako něco pro život naprosto nepotřebného. To je velký omyl. Už minimálně proto, že celá naše kultura byla křesťanstvím po 2000 let utvářena a formována. Křesťanství utváří naši vlastní identitu! A nikdo, kdo se alespoň trochu zajímá o psychologii, sociologii, historii, kulturní antropologii, dějinné souvislosti, kulturu, filozofii a kdo chce porozumět téměř jakékoli oblasti lidského poznání, nemůže toto škrtnout a popřít. Naše kultura a náš národ je odkazem křesťanské kultury a tradice, což se projevuje v celkovém obrazu a stavu naší společnosti. Každý kdo se alespoň trochu nad věcmi a souvislostmi kolem sebe zamýšlí, nemůže opominout křesťanství a náboženství obecně, neboť vše je utvářeno v dějinném kontextu. Nic nevzniká samo od sebe bez návazností a konsekvencí. Všechno čerpá z předchozího a odkazuje se na to. Stejně tak jako my v naší demokratické republice nemůžeme nikdy popřít, že u nás byl 40 let totalitní komunistický režim, který měl důsledky jaké měl. Ač by se zdálo, že už uplynulo mnoho let od revoluce v roce ´89 a že s dřívější dobou již nemáme nic společného, neboť jsme již západní vyspělý stát s tržní ekonomikou, v politice a ve všech vrcholných pozicích stále ještě sedí spousta těch, kteří byli minulým režimem vychováni. Stejně jako většina tohoto národa.

 

Antonín Jelínek ml. 25 let

 

 

Poznání dobrého a zlého

 

„Nejzchytralejší za vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?” Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: >Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.<” Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.” (Genesis 3,1-6)

 

           I ti lidé, kteří Bibli nečtou, nejspíš znají alespoň tento text. O Evě, hadovi a jablku. Kolik příběhů bylo na toto téma napsáno, či jím alespoň inspirováno, kolikrát bylo ztvárněno výtvarně… Ponechme teď stranou sváděnou Evu (která se ještě tenkrát nejmenovala Eva) i jablko (které vůbec nemuselo být jablkem) a zastavme se u té důležité věty: „…otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé”

           Pokušení největší, ba zásadní. „Budete – vy lidé – jako Bůh a budete znát dobré i zlé”.V tom, že člověk neodolal tomuto pokušení, spatřuje Bible počátek trápení, se kterým se nemůžeme vypořádat dodnes.

           Nechci se ale teď ptát, kdo byl tenkrát víc vinen – zda žena, která lehkomyslně podlehla hadovi, ba která udělala už tu zásadní chybu, že se s ním vůbec pouštěla do řeči, neboť se zlem se nevyplácí diskutovat, anebo zda byl víc vinen muž, který Boží zákaz přestoupil také a navíc se pak ještě chtěl zbaběle zbavit odpovědnosti a svalil vinu na ženu. Spíš bych se podíval na větu: „…budete znát dobré i zlé” a na to, kdo tuto větu říká, kdo zve člověka k poznání dobra a zla.

            Je to had, ten, který je zde zatím pouze charakterizován jako „nejzchytralejší ze vší polní zvěře”, ale je to ten samý, který je ve Zjevení pojmenován mnohem otevřeněji: „veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan.” (Zj 12,9) Je to „osočovatel” anebo „pomlouvač”, či jak chceme tato slova přetlumočit. To všechno je tento „dávný had”. Tak je to napsáno proto, abychom nebyli na pochybách – to je ten, který už tenkrát, dávno, stál u zrodu všeho zla!

           A všimněme si – právě on pobízí člověka, radí mu a hovoří přitom o dobru a zlu. Láká člověka k rozpoznání dobrého a zlého. Nejspíš bych to nazval nestydatostí, když představitel všeho zla hovoří o dobru. Ale v tom je právě ta lstivost a záludnost. Zlo nikdy nepřijde a nepředstaví se „já jsem zlo“, ale vždycky to udělá zaobaleně, líbivě. V tom tkví síla onoho pokušení.

           Jak to vlastně mohlo dopadnout, když k poznání dobrého a zlého pozval člověka právě ten Zlý? A vůbec – proč k tomu člověka nepozval Bůh, Stvořitel?

           Protože Bůh dobře věděl, na jak tenký led by tím člověka postavil. Když člověka stvořil, dal mu svobodu v rozhodování, možnost volby, my můžeme rozpoznávat i volit, to je nám dáno přímo naším Stvořitelem. Ale příliš odhalit své schopnosti, příliš se ve svém sebepoznávání přirovnat k Bohu – to je nebezpečné a zrádné. A toho nás chtěl Bůh vyvarovat.

           „Budete znát dobré i zlé,” slibuje našeptavač. Na tom by ještě nebylo tak moc zlého, kdybychom opravdu „jen” poznávali, rozeznávali dobro od zla. Pak by bylo ještě možné zlo ničit v zárodku. Stranit se ho, otevřeně ho pojmenovat, ukázat na ně. Jenomže had říká: „Vy ho budete znát” – tzn. vy ho poznáte tak, že se s ním až důvěrně sblížíte, ne-li ztotožníte, poznáte ho tak důvěrně, jako muž pozná ženu. Pak už nebudete jen rozpoznávat – „toto je dobré”, „toto je zlé” – vy sami se postavíte do Boží role a budete určovat, rozhodovat, stanovovat: „Toto je dobro a toto je zlo.”

           To je to veliké pokušení, nebezpečí, kterému jsme neodolali a neodoláváme dodnes. Bůh to věděl od počátku, že člověk nebude schopen rozpoznávat zlé a dobré, ale spíš prohlásí: „Já sám nejlíp vím, co je dobré a co špatné.” Kdybychom zůstali u toho pouhého rozpoznávání, pak bychom pravděpodobně hledali měřítko, podle kterého rozeznat, jak měřit, co je dobré a co nikoli, opět bychom nalezli to dobré u Boha. Ale  když určujeme – nehledáme nikoho, sami sobě jsme zákonodárci, sami sobě bohy. Je to až „postmoderní” nápad, to s čím ten had tenkrát přišel. Nutno uznat, že úskok se onehdá tomu nejvychytralejšímu z polní zvěře opravdu vydařil.

           Může ale zaznít námitka: když chtěl Bůh člověku právě v tomto zabránit, nedopustil se omezování lidské svobody, tedy toho, co sám v člověku  stvořil? A nebo jinak: nebylo by lepší pokušení rovnou překonávat, vítězit nad nimi, než se jim vyhýbat, by přímo přístup k nim zapovídat? To samozřejmě ano. Jenže: dokážeme to? Jsme už tak silní, aby se nám to podařilo?

           Vzpomeňme si na slova Modlitby Páně: „…a neuveď nás v pokušení…”  To jsou slova, která své učedníky naučil sám Pán Ježíš. On dobře znal lidskou náturu. Proto neřekl „překonávejme pokušení”. Samozřejmě, když pokušení přijde, kéž by se nám ho podařilo vždycky překonat. Ale dejme si na to raději pozor, abychom se necítili být jakýmisi pohádkovými hrdiny, kteří záměrně vyhledávají nebezpečí, aby v něm mohli osvědčit svou statečnost. Ono by se nám to také nemuselo podařit. Když už pokušení přijde – s Boží pomocí kéž je nám dáno zvítězit. Ale vždycky je lepší mít na paměti svoji křehkost a raději prosit:

„Nevystavuj nás pokušením, neuváděj nás příliš do pokušení – nemuseli bychom odolat.” To není slabost. Naopak – v tom je důvěra v Boha.

           Moc jsme, pravda, za ty věky nepostoupili. Stále chceme určovat, co je dobré a co zlé. A tak stále ten „starý had”, zdá se, vítězí. Naštěstí jenom opravdu zdánlivě a dočasně. Neboť Bůh nám velmi zřetelně ukázal, že ani dobro, ani pravda není naším produktem, ale je vysoko, vysoko nad námi. Ukázal nám to ve svém Synu, Ježíši Kristu. Jeho je vítězství a před ním nemá ani ten lstivý našeptávač šanci. Amen.

 

(Miroslav Kubíček, Kázání 2001/02, CČSH, Blahoslav 2001, str. 10-12)

 

TOPlist