Založit webové stránky nebo eShop
 

NO CČSH v Mladé Boleslavi

Kázání

Kázání z týdne modliteb 2015 si můžete přečíst zde.

 

 

 

Kázání na Hod Boží velikonoční: … Hledáte Ježíše … Byl vzkříšen …

1Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat.
2Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu.
3Říkaly si mezi sebou: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?“
4Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký.
5Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se.
6Řekl jim: „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili.
7Ale jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.‘“
8Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.

Marek 16,1-8

„Toto je den, který učinil Hospodin - jásejme a radujme se z něho!“ (Ž 118,24) Toto je den radostné naděje víry, den zvěsti o vzkříšení, která zaznívá do našich obav, pochyb a strachu. Den, na jehož památku se každou neděli shromažďujeme, abychom si první den po sobotě připomínali, že „vstal z mrtvých Ježíš Kristus.“

Čteme-li v evangeliích zprávy o vzkříšení, pociťujeme z nich překotnost, nedostatečnost, vše je jako zemětřesení a lidští svědkové jen koktají (tak to vyjádřil teolog Karl Barth). Stalo se tu něco, co přesahuje náš rozměr a naše výrazové možnosti. Nebe se vlamuje na tuto zemi a lidé mohou popsat jen okraje tohoto průlomu způsobem jim přiměřeným. Děje se zde něco neuvěřitelného, v co se jen s obavami odvažujeme doufat.

„Kdo nám odvalí kámen od hrobu“ - na to myslí obě Marie. To je i v pozadí všeho vědomí i podvědomí lidského myšlení a konání. Obavy z naší konečnosti. Chceme vykoupit a naplnit své životy různým způsobem a ujišťujeme se přitom, že je to to nejlepší, co se dá dělat. Hrobový kámen však leží na všech lidských plánech a nadějích.

A tak nás velikonoční evangelium přivádí se ženami  k Ježíšovu hrobu, abychom uprostřed starostí uviděli odvalený kámen a uslyšeli slovo: „Neděste se, jdu před vámi.“ Bez víry nám však toto ujištění není moc platné. Ani se nelze ženám divit, že o této zkušenosti nechtěly mluvit. Vždyť otázka vzkříšení je velmi choulostivým bodem naší víry, vydaným napospas tolika argumentům a pochybnostem. Je to jakési zúžené místo, úzká lávka přes propast, na kterou se nikdo neodváží sám vkročit. Odváží se až v poznání, že je s ním vzkříšený Kristus, který na něho vkládá svou pravici s ujištěním: „Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý. Byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.“(Zj 1,17-18)

Ježíš žije! Co hledáte živého mezi mrtvými? Tato zvěst odvaluje kameny pochybností z hrobů našich zesnulých i z našeho vlastního.

Odvalený kámen, svědčící o vítězství Pána církve, je i znamením toho, že v Ježíši Kristu mohou být odvaleny kameny a balvany, které si lidé nakupili kolem sebe a mezi sebou.

Odvalený kámen je také symbolem odvalených překážek k srdcím lidí, překážek, o kterých se domníváme, že jsou nepřekonatelné. Vzkříšený Kristus jde před námi (není tam, kde ho hledáme ve své malověrnosti), řečeno slovy evangelia: jde před námi do Galileje - do země, na kterou zbožní Židé hleděli s nedůvěrou a opovržením, do země nesvaté a podezřelé. Vytrhuje nás z přešlapování, z neplodné pasivity  a sebejistého pokoje. Je to předzvěst našeho poslání, předzvěst toho, co je řečeno o několik veršů dál: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“(Mk 16,15)

/31.3.2013/

 

 

Kázání na Květnou neděli: Ježíšův vjezd do Jeruzaléma 

1Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfage na Olivové hoře, poslal Ježíš dva učedníky
2a řekl jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně.
3A kdyby vám někdo něco říkal, odpovězte: ‚Pán je potřebuje.‘ A ten člověk je hned pošle.“
4To se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka:
5‚Povězte dceři siónské: Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu.‘
6Učedníci šli a učinili, co jim Ježíš přikázal.
7Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil.
8A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekávali ratolesti stromů a stlali je na cestu.
9Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“
10Když vjel Ježíš do Jeruzaléma, po celém městě nastal rozruch; ptali se: „Kdo to je?“
11Zástupy odpovídaly: „To je ten prorok Ježíš z Nazareta v Galileji.“
12Ježíš vešel do chrámu a vyhnal prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků i stánky prodavačů holubů;
13řekl jim: „Je psáno: ‚Můj dům bude zván domem modlitby,‘ ale vy z něho děláte doupě lupičů.“
14I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí, a on je uzdravil.

Matouš 21,1-14

Na Květnou neděli si celá křesťanská církev připomíná a oslavuje Ježíšův vjezd do Jeruzaléma, aby tam se svými učedníky slavil židovské Velikonoce /vysvobození Izraelců  z Egypta, z otroctví/. Mnozí nazývají tento Ježíšův příjezd slavným – ano, byl slavný proto, že jej tam vítalo veliké množství lidí. Proč jej tak nadšeně, radostně vítali? Vážili si ho, tolika lidem pomohl! Svou úctu k němu dávali najevo kladením svých vrchních plášťů /od toho dodnes klademe koberce, když přijede významná, vzácná návštěva/.  Také mávali palmovými větvemi a dávali je na cestu před Ježíše. Palma se těšila vysokému hodnocení podobně jako cedr.  Palma datlová byla nejrozšířenějším stromem v Palestině, proto se stala jejím symbolem – spolu s klasem zdobila židovské mince. Palma, která neopadává (podobně jako naše jehličnany, kromě modřínu), je především znamením vítězství a záchrany /také pokoje, duchovního života a krásy/. Z apokalyptické knihy Zjevení Janovo jsme četli, že vyvolení - oblečeni v bílé roucho /symbol čistoty, nevinnosti/ - budou mít v rukou palmové ratolesti    /Zj 7,9/. Lidé provolávali Ježíšovi slávu a hlavně volali: Hosanna! – což znamená: Vysvoboď nás, zachraň nás! Od čeho – od koho chtěli vysvobodit, zachránit? Od svých vin a hříchů, od vlastní nevěry a selhání, nebo od římské nadvlády, od nenáviděných okupantů? Ježíš nabízí a přináší to první – odpuštění, usmíření s Bohem, lásku, vnitřní pokoj. Stojí o to lidé? Stojíme o tyto hodnoty my? ….. Ano, věřím, že my o ně stojíme, proto jsme i dnes zde ve sboru. A proto tu nejsou davy. Davy lidí vždycky chtějí nějakou mimořádnou podívanou, nějakou senzaci. Jen jednotlivci vnímají a chápou vnitřní, hluboký smysl věcí a dění.  Mladý muž Ježíš z Nazaretu na obyčejném oslu, poníženém, služebném zvířeti – to byla také podívaná. Ale jen jednotlivci pochopili Ježíšův záměr, proč přijel na oslu /mohl přijít normálně pěšky, tak jak všude pěšky chodil/ a hluboký smysl celé události.  Jen málokteří si spojili tuto neobvyklou scénu se SZ proroctvím Zacharjáše: „Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, i spásu nesoucí, pokořený, jede na oslu… Vyhlásí pronárodům pokoj“ /Za 9,9n/.  Myšlenka zástupného utrpení  krále – Mesiáše byla známá ze žalmů i proroků (např. Iz 53). Ježíš Kristus sám prožil, co je to záchrana od Boha – jako člověk na sebe vzal hříšné lidství /vzpomeňme na jeho křest v Jordánu/ , zakusil Boží milosrdenství, proto je zde ve SZ hebrejský termín nóša = vysvobozený, zachráněný. Jen ten může zachránit druhé, kdo sám záchranu prožil a přijal. Kdo zná její cenu. Zatímco pohanská božstva i orientální vládci přicházeli v podobě hrdinů a přinášeli záchranu, která se jich samotných netýkala, ten pravý, od Boha poslaný Mesiáš přichází jako ponížený, pokorný služebník, ospravedlněný a vysvobozený Bohem /ono vrcholné vysvobození se stane třetího dne vzkříšením/. Ježíš Kristus je zachráněný, a proto i zachraňující Spasitel a Vykupitel. Jeho nejen dnes vítejme, oslavujme a vděčně přijímejme -  jako svého Pána a Krále. Amen.

Jindřiška Buttová

 

Postní kázání: Předpověď utrpení a o následování

31A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.
32A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat.
33On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“
34Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.
35Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.
36Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?
37Zač by mohl člověk získat zpět svůj život?
38Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“

Marek 8,31-38

Být nejbližšími spolupracovníky nebo přáteli někoho významného, lidmi ctěného a uznávaného, to je jistě pro nás pocta, je to příjemné a dělá nám to dobře. Jako by odlesk známého, slavného člověka dopadal trochu i na nás! Rádi se chlubíme, že se známe se slavným hercem, režisérem, umělcem, politikem… Přiznám se, že i já jsem byla ráda, když na mé hodiny náboženství ve škole chodily děti známých osobností – Honza, syn zpěváka Jana Nedvěda, Ondřej, syn scénáristy a režiséra Jana Svěráka, sympatický Andrej, syn herečky Nely Boudové…. Stát nablízku naopak někomu haněnému, vysmívanému, opovrhovanému, to se nám tedy opravdu nechce. Jako by zase ten stín průšvihu a ostudy dopadal také na nás, a to rozhodně příjemné není. Zůstat přítelem někomu, kdo má problém, od koho se lidé odvracejí a ukazují si na něho opovržlivě prstem (ať už právem nebo neprávem), to je těžké a náročné. To bylo jistě velice těžké i pro Ježíšovy učedníky, žáky. Ještě to nepropuklo v plnosti, zatím jsou jen takové náznaky nevraživosti, zášti, nenávisti, snahy toho nazaretského učitele odstranit… Ale blíží se Velikonoce a ono to všechno přijde – nepochopení, zrada, výsměch, ponižování, mučení, nakonec smrt, poprava.  Pán Ježíš na to své nejbližší opakovaně připravoval, otevřeně s nimi    o tom mluvil. A Petrova reakce? Ten horlivý Petr, vždy v popředí, mluvčí učedníků, ten, který před chviličkou u Cesareje Filipovy nadšeně vyznával o Ježíšovi: „Ty jsi Mesiáš, Kristus!“/Mk 8,29/, si bere Ježíše stranou a kárá ho. Podle Mt záznamu mu říká: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“  Jako by říkal: Co tě to napadlo? Ty abys takhle hrozně skončil?! A prosím tě, nestraš své žáky, vždyť je úplně vyděsíš! -  Možná je v tom Petrově napomínání také pro něho tak typické unáhlené ubezpečování: Co zlého by se ti mohlo stát, vždyť máš nás, své učedníky a přátele! My tě ochráníme! Ano, později se Petr holedbal, že by s Ježíšem a pro něho i umřel… /Jak silná slova, když tohle někomu řekneme! Hodně bychom to měli zvážit. /  Velké nadšení, silná slova, unáhlené sliby.… Až do chvíle, než přišli vojáci Ježíše zatknout, než viděl Petr svého Mistra spoutaného, bezmocného, poníženého… Až do chvíle, kdy si ho všimla obyčejná služka a poznala ho….

Ježíšova slova: „Jdi mi z cesty, satane,“ se nám mohou zdát silná. Pán Ježíš neoznačuje apoštola Petra ďáblem, ale odmítá pokušení vyhnout se utrpení, bolesti a smrti. To je našeptávání toho zlého – jsi Boží Syn, proč bys umíral, vyhni se tomu, uteč, udělej něco pro svou záchranu!  Kristovo „Jdi mi z cesty, satane“, doslova v řeckém originálu „Z cesty, satane, jdi za mne“ znamená: jdi až za mne, lstivý pokušiteli, nechci jít za tebou, nebudu následovat tebe, ale Boha a jeho vůli. Ježíš z Nazaretu nepodlehl pokušení úspěchu a popularity a vyhnutí se utrpení a kříže. Poslušně přijal poslání trpícího, obětovaného beránka.

V návaznosti na tuto scénu říká Ježíš nejen Dvanácti, ale celému zástupu, všem svým následovníkům: „Kdo chce jí za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“/Mk 8,34/ Touto výzvou musel drtivou většinu svých posluchačů odradit. A tato Kristova slova odrazují mnohé dodnes. Nést s Božím Synem úspěch, slávu a chválu, to by se nám lidem líbilo. Nést kvůli němu nepochopení a posměch, přijmout a nést kříž kvůli své víře v toho, který skončil na popravišti, to už je horší. To je nesnadné a náročné.

Když Pán Ježíš připravoval učedníky na své utrpení, nezatajil jim ovšem ani to radostné – že 3. dne vstane z mrtvých. To oni ale přeslechli, to už nevnímali. Nepřeslechněme to! V našich zápasech a těžkostech, v sebezapření a nesení kříže ať nám jsou povzbuzením a posilou Kristova slova o vzkříšení a budoucí slávě! Amen.   

Jindřiška Buttová

 

Postní kázání: Odpověď řeckým poutníkům a předpověď utrpení                            

20Někteří z poutníků, kteří se přišli o svátcích klanět Bohu, byli Řekové.
21Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“
22Filip šel a řekl to Ondřejovi, Ondřej a Filip to šli říci Ježíšovi.
23Ježíš jim odpověděl: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka.
24Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.
25Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.
26Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.“
27„Nyní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel.
28Otče, oslav své jméno!“ Z nebe zazněl hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“
29Zástup, který tam stál a slyšel to, říkal, že zahřmělo. Jiní tvrdili: „Anděl k němu promluvil.“
30Ježíš nato řekl: „Tento hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám.
31Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven.
32A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“
33To řekl, aby naznačil, jakou smrtí má zemřít.
34Zástup mu odpověděl: „My jsme slyšeli ze Zákona, že Mesiáš má zůstat navěky; jak ty můžeš říkat, že Syn člověka musí být vyvýšen? Kdo je ten Syn člověka?“
35Ježíš jim řekl: „Ještě jen na malou chvíli je světlo mezi vámi. Dokud máte světlo, neustávejte v cestě, aby vás nepřekvapila tma; kdo chodí ve tmě, neví, kam jde.
36Dokud máte světlo, věřte ve světlo, abyste se stali syny světla.“ Tak promluvil Ježíš; potom odešel a skryl se před nimi.

Jan 12,20-36

Na židovské velikonoční svátky /oslava vyvedení z egyptského otroctví/ přicházeli do Jeruzaléma také proselyté = cizinci, kteří přestoupili k židovství. Existovali proselyté tzv. nižšího a vyššího stupně. Ježíše tenkrát hledali zřejmě proselyté nižšího stupně – Řekové, kteří respektovali mravní příkazy židovského zákona, především Desatero, ale nepřijali obřízku. Těmto neobřezaným proselytům nebylo dovoleno vstupovat do vnitřního chrámového nádvoří, mohli vstoupit jen na nádvoří pohanů. Tito Řekové přicházejí za apoštolem Filipem s prosbou, aby jim zprostředkoval setkání s Ježíšem. Bylo to již po Ježíšově slavném vjezdu do Jeruzaléma na oslu. Filip asi uměl řecky, také jeho jméno je řecké, stejně jako jméno Ondřejovo, s nímž se šel Filip radit a spolu s ním šel potom za Ježíšem. Řečtí poutníci tedy měli k těmto dvěma učedníkům důvěru a dobře se s nimi dorozuměli. Chtěli se s Ježíšem osobně setkat, poznat ho. Nevíme, zda se Ježíš s těmito Řeky později skutečně setkal, evangelista Jan o tom mlčí, nepovažuje to za důležité. Důležitá a podstatná jsou Ježíšova slova, jejich hluboký, duchovní obsah. Tato slova mohl říkat svým učedníkům i řeckým proselytům. Pán říká: Blíží se chvíle, kdy budu obětován a oslaven, vyřiďte to Řekům - za vás i za ně zemřu! To je to nejvíc, co pro vás i pro ně mohu udělat! Pán Ježíš přirovnává sám sebe k pšeničnému zrnu, to zaseté do hlíny samo zaniká, umírá, aby vydalo nový život. Podobně Kristova smrt, jedinečná a neopakovatelná, přináší život pro Židy i pro pohany, pro všechny lidi.

A současně Kristovi následovníci mají být ochotni ztratit pro Krista, pro víru v něho i svůj život. Nezapomeňme, že J.ev. je psáno do situace krutého pronásledování křesťanů! – ve 2. stol. po Kr. Tak musíme chápat i verš 25, který by se nám mohl zdát jako velmi silná slova! Cit. J 12,25. Tato slova znamenají /pro nás dnes/: Kdo má na 1. místě sám sebe, kdo myslí jen na sebe a na svůj prospěch, kdo má zájem jen o svůj život, a jen o tento pozemský, hmotný, ten se Kristu nutně vzdaluje, ten Krista nepochopil a nenásleduje ho. Skutečný Ježíšův učedník, následovník, křesťan je ochoten podstoupit pro svou víru i oběti.  -  Dnes po nás – díky Bohu – nikdo nechce oběť života, nejsme pro svou křesťanskou víru vězněni nebo vyháněni ze své vlasti, jak tomu bylo dříve. Chce se po nás mnohem méně, chtějí se po nás proti tomu drobnosti, ale ani ty mnohdy nejsme schopni a ochotni udělat, „obětovat“. Třeba vzít na sebe konkrétní úkol, určitou práci pro sbor. Přijít na bohoslužby, na sborovou akci, na jednání RS nejen tehdy, kdy mně se to hodí, jak to vyhovuje mně, ale přizpůsobit se druhým, zařídit si to, udělat si čas pro svůj sbor a tedy tím i pro Boha!

Ve 27. verši je evangelistou zaznamenán vnitřní zápas Ježíše tváří v tvář utrpení, bolesti a smrti. „Má duše je sevřena úzkostí.“  Ježíš byl pravý Bůh a současně pravý člověk, prožíval tedy zármutek, obavy, úzkost. Nebyl to „borec“, nějaký nadčlověk, netečný k bolesti, který by šel nadšeně vstříc smrti!! Přepadá ho smutek, strach, úzkost… Přesto ví, že utrpení a strašlivá smrt na kříži náleží k jeho poslání. Slova: „Otče, oslav své jméno!“ jsou Ježíšovým vrcholným odevzdáním se, pokorným, poslušným přijetím úkolu od Boha. Otče, oslav své jméno, staň se tvá vůle! Na to zazněl hlas z nebe: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“  Bůh již zjevil sebe, svou moc a slávu v Ježíši z Nazaretu, a ještě ji zjeví – především jeho vzkříšením. Hlas slyší i lidé kolem – Boží hlas zazněl kvůli nim, aby konečně pochopili, že se zde děje něco mimořádného, že se děje něco mezi nebem a zemí… „Dokud máte světlo, věřte ve světlo, choďte ve světle!“  Tím světlem je pro nás Bůh v Ježíši Kristu. On přinesl světlo, vřelost, lásku, odpuštění do našeho temného světa sobectví, zla a nenávisti. Dokud máte světlo, věřte ve světlo a choďte ve světle! Amen.            

                                                Jindřiška Buttová

 

Postní kázání: Pokušení na poušti

9V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn.
10Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj.
11A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“
12A hned ho Duch vyvedl na poušť.
13Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali.
14Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium:
15„Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“

Marek 1,9-15

Zprávu o pokušení na poušti, kterému byl podroben mladý muž z Nazaretu, třicetiletý Ježíš, podávají všichni tři synoptičtí evangelisté. Mt a L velmi podrobně popisují ďáblova pokoušení Ježíše, nejstarší Mk evangelium je velmi stručné: „… Byl na poušti 40 dní a satan ho pokoušel.“ Opět tady máme čtyřicítku – 40 dní, jak jsme o tom hovořili na Popeleční středu. Dostatečně dlouhá doba rozjímání v samotě, čas přípravy i zkoušky.

Zastavme se u slov „na poušti“. Poušť měla pro Židy zásadní náboženský význam. Právě na Sinajské poušti pod vedením Mojžíše byl nesjednocený, z poníženosti a z otroctví vzešlý izraelský národ utvářen v Boží lid. Byl připravován, formován, zkoušen, aby byl hoden vstoupit do zaslíbené země, do země svobody a hojnosti, do své vlasti. Byla mu nabídnuta smlouva s Hospodinem, dostal směrnice, doporučení pro spokojený, šťastný život (Desatero a další podrobná přikázání). Na poušti tento lid zakoušel Boží vedení (mimo jiné ve sloupu oblakovém a ohnivém), Boží péči a pomoc (voda, jídlo – mana a maso křepelek) i ochranu a požehnání. Poušť byla vždy považovaná za sídlo zlých sil a démonů. Izraelci museli prokázat odvahu projít pouští a spoléhat na svého jediného Boha – Hospodina. Pouští – touto nehostinnou, suchou a smutnou krajinou museli Židé putovat /a to dlouhých 40 let! /, aby si potom vážili krásné, úrodné své domoviny, zavlažované řekou Jordánem a Galilejským jezerem.  

Je náš současný svět podobný více suchopárné poušti bez života, kde číhají zlé síly, nebo je náš svět jako životodárná, svěží, zelená krajina, podobná té nejúrodnější části Izraele – jerišskému údolí kolem Jordánu, kde je úroda 3x za rok!?  Když se nám zdá, že spíše než rájem procházíme ve svém životě pouští, sídlem démonů, jsme ubezpečováni, že je Bůh s námi – podobně, jako byl s Izraelci při jejich putování pouští a jako posiloval Pána Ježíše při pokoušení od toho zlého. Hospodin nás nenechá napospas poušti, hladu a žízni, nepřátelům, ani našim vlastním hádkám, rozbrojům a konfliktům. „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh…. Já budu s tebou!“ řekl svému lidu, putujícímu z egyptského otroctví. „Ty jsi můj milovaný Syn, jsem s tebou!“ – to prožil Ježíš na poušti. A i nám dnes říká Bůh: „Já jsem s vámi až do skonání tohoto věku.“

Ježíšův pobyt v samotě, na modlitbách i v pokušeních, nás vybízí  – zvláště v této postní době – abychom si i my dokázali najít čas v tichu a soustředění na modlitbu, rozjímání, sebezpytování, přemýšlení. A abychom zkoumali, zda nepodléháme různým pokušením. Pokušení upřednostnit hmotné věci před duchovními hodnotami. Na to Ježíš říká: „Nejen chlebem živ je člověk.“ Pokušení ovládat druhé lidi, touha po moci a slávě. Náš Pán nám připomíná: „Budeš se klanět jenom svému Bohu a jeho jediného uctívat.“
Pokušením může být i snaha vyzkoušet si Boha, že mě chrání, že se mi nemůže nic stát… 
A tak znějí varovná slova: „Nebudeš pokoušet, nebudeš zbytečně a malicherně zkoušet svého Boha.“

Na závěr přijměme apoštolovu výzvu i povzbuzení:

Žijte rozumně a střízlivě, abyste byli pohotoví k modlitbám. Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým. Vždyť láska přikryje množství hříchů“ /1Pt 4,7n/.                                              

Jindřiška Buttová


 

Kázání jsou ve formátu PDF. Stačí kliknout na odkazy. Pokud nemáte nainstalovaný PDF Reader, můžete si ho stáhnout zde

 

 

Velikonoční kázání: Vzkříšení

http://ccsh-mb.wbs.cz/kazani-velikonoce-2012.pdf

 


 

Velikonoční kázání: Vjezd do Jeruzaléma

http://ccsh-mb.wbs.cz/velikonocni_kazani.doc

 


 

Adventní kázání: Jan Křtitel

http://ccsh-mb.wbs.cz/adventni_kazani_1.pdf

 

Adventní kázání: Zvěstování Marii

http://ccsh-mb.wbs.cz/adventni_kazani_2.pdf

 


 

Kázání na Díkůvzdání za úrodu 2. října 2011
 

   Vděčnost – vůči Bohu i lidem – je dnes prázdný pojem. Vědomí závislosti na Bohu se z naší společnosti zcela vytratilo. Proč dnes děkovat za úrodu? Proč děkovat za to, že máme co jíst, že máme kde bydlet, že v zimě nemrzneme a že máme co na sebe? Vždyť jsou plné supermarkety, výrobci a dovozci se předhánějí v reklamě a přesvědčují nás, že bez jejich zboží nemůžeme žít. Módní návrháři vymýšlejí stále něco nového, abychom rok staré oblečení už vyhodili a koupili si poslední módu. A tak lidé vydělávají, honí se, štvou, aby měli „standard“. Zaměstnavatelé nás zaměstnávají celý den, takže pak nemáme ani čas si vydělané peníze užít. Spirála nutné životní úrovně je vytáčena stále výš. My křesťané se však musíme ptát: „Jak dlouho? Jak dlouho může tento trend pokračovat? Jak dlouho můžeme žít na úkor chudé většiny lidstva a jak dlouho můžeme vysávat a drancovat naši planetu?“

    Výsledky tohoto způsobu života se už dostavují. Slovo „krize“ slyšíme čím dál častěji. Mnozí bohatnou podvody a tunelováním čím dál tím víc, a my – obyčejní lidé – máme co dělat, abychom zaplatili nájem, energie, jídlo, léky …

    To je, milí přátelé, situace, ve které se scházíme, abychom Bohu děkovali. Jsme ale opravdu naplnění vděčností? Nebo máme víc starostí a obav ve svém srdci?

    Podle svědectví Bible máme být svatí, což znamená oddělení od ostatního světa. Neznamená to izolaci od světa, ale odstup od norem a hodnot okolí. Nemáme se přizpůsobovat tomuto světu. Hodnoty a životní cíle nevěřících lidí nemohou být našimi cíli a hodnotami. Svatost je podle listu Efezským posláním chválit Boha. A jsme u dnešního Díkůvzdání za úrodu. Našim posláním je chválit Boží dobrotu. Konkrétně: I když už dnes nejsme tak spjati s přírodou jako byli lidé dřív, i když nesklízíme z vlastních polí, co jsme zaseli a obdělávali, i když chodíme nakupovat do supermarketů, kde je vše ke koupi, máme být Bohu vděčni a za úrodu děkovat. Uvědomujeme si totiž, že i když jsou potraviny přivezeny třeba z druhého konce světa, ani to není samozřejmé. Bůh nechal svítit slunce, dával vláhu i úrodnou půdu. Děkujeme i za práci lidí, kteří se namáhají, abychom my měli co jíst.

    V této souvislosti se modlíme také za spravedlivé řády ve světě, aby bohatství a úroda Země byla spravedlivě rozdělována, aby menšina nebohatla na úkor většiny.

    Modlíme se i za to, aby lidstvo pochopilo, dřív než bude pozdě, že nemůže matku Zemi jenom drancovat a vysávat, ale že s ní musí žít v souladu. Vždyť Bůh je Tvůrcem všeho a Zemi nám pouze propůjčil a my se mu budeme za své hospodaření zodpovídat.

    Nejdůležitějším předmětem naší chvály má být spasení v pravém chlebu života - v Ježíši Kristu. Spasení neznamená pouze naši individuální záchranu, ale záchranu a obnovu veškerenstva. Očekávání budoucí proměny světa podle Boží vůle je nadějí křesťanů. To je tedy vposledu to, co nás odlišuje od světa. Jsme lidé naděje, víme o Božím plánu záchrany, a tím jsme osvobozeni od strachu a můžeme Boha chválit a oslavovat. Vždyť očekáváme nové nebe a novou zemi, kde přebývá spravedlnost. Amen
 

Libuše Kopřivová

 


 

Kázání na 30. 1. 2011 - Mgr. Libuše Kopřivová


Mt 5,1-12
„Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Tu otevřel ústa a učil je: Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.”


    Na začátku nového roku, k narozeninám, k svátku přejeme svým blízkým hodně štěstí. Myslíme tím dostatek hmotného zabezpečení, zdraví, klid, pohodu, dobré vztahy, věci příjemné a žádné nesnáze. Pokud člověk toto vše má, považujeme ho za šťastného. Jak s tím však koresponduje Ježíšovo slovo, které jsme četli z Matoušova evangelia? Ježíš říká: Blahoslavení (tedy blažení, šťastní) jsou chudí, plačící, tiší, hladovějící, žíznící, pronásledovaní. Jak si toto vysvětlit? Copak může někdo pociťovat štěstí v utrpení?

    V Bibli se nevyskytuje slovo „blahoslavený“ pouze v Ježíšových blahoslavenstvích (Mt 5,1-12,
L 6,20-26). Blahoslaveným (blaženým, šťastným) není podle Písma svatého ten, kdo se nutně cítí šťastným, ale ten, koho za šťastného prohlásí Bůh. Blahoslavenství jsou tedy jakýmisi „gratulačními formulemi“, slavnostními vyhlášeními. O pravém štěstí neboli blahoslavenství člověka se rozhoduje podle jiných měřítek, než je okamžitý zdar, blaho, a tedy i pocit štěstí.


    Podle Starého zákona je blahoslavený člověk, který se neřídí radami svévolníků, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon (Ž 1,1-2), ten, kdo doufá v Hospodina, třeba i proti všemu, co svými smysly pozoruje (Iz 30,18 aj.), ten, kdo bydlí v domě Hospodinově a v Bohu hledá sílu (Ž 84,5-6), ten, kdo opravdu náleží Bohu (Ž 144,15).

    Příchodem Ježíše Krista na naši Zem se radikálně mění situace člověka. Ježíš ve svých blahoslavenstvích prohlašuje blahoslavenými ty, kteří uposlechli jeho výzvu k následování. On je od Boha poslaný Zachránce, v něm přichází na Zem království Boží, jehož naplnění a dovršení je zaslíbeno na konci věků s jeho druhým příchodem ve slávě a k soudu. Toto přicházející království Boží převrací všechno dosavadní hodnocení. Proto za blahoslavené mohou a musejí být prohlášeni právě ti, kteří bývají obvykle považováni za nešťastníky: chudí, plačící, hladovějící, pronásledovaní …

    První blahoslavenství v podání Matoušově zní: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.“ Chudí v duchu – to nejsou lidé, kteří mají nedostatek inteligence, rozumu, energie, ani lidé, kteří nemají smysl pro duchovní věci, nýbrž lidé skromní, pokorní, kteří se před Bohem nevypínají, kteří jsou si vědomi vlastní nedostatečnosti a hříšnosti. Jejich opakem jsou lidé domýšliví a pyšní, sami se sebou spokojení, samospravedliví, pro Boha a jeho království uzavření.

    „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni“ - tak zní druhé blahoslavenství. Podle biblického svědectví existuje vedle Božího světa i moc zla v životě každého člověka i ve světě. Vědomí o tom, co by mělo být a není a o tom, co je a nemělo by být, budí v srdci věřícího člověka zármutek. Kdo nevidí zlo a netrápí se nad ním, nemůže být členem Božího království.Zármutek nad zlem obrací touhu člověka ke království nebeskému, k novému nebi a nové zemi, kdy Bůh svému lidu setře každou slzu s očí, kde smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti, kdy Bůh učiní všechno novým (Zj 21,4-5) a kdy bude naplněna prosba z Otčenáše o vysvobození od Zlého
(Mt 6,13). Dobro, které pochází od Boha, je nekonečně silnější než zlo. Království toho Zlého nebude trvat věčně, je už přemoženo Kristovým příchodem na svět a bude definitivně skončeno Kristovým vítězným příchodem s královstvím Božím v slávě.


    Třetí blahoslavenství: „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“ Tichost je kvalita nitra, která uznává svrchovanost Boží a poslušně se jí podřizuje. Člen Božího království se cítí služebníkem neužitečným (L 17,10), nástrojem v Boží ruce. To neznamená pouhé čekání a pasivitu, ale vědomí, že nemůžeme spoléhat pouze na své vlastní síly. Bohu důvěřující člověk počítá s Boží mocí, která vladaře sesazuje s trůnu a ponížené povyšuje, hladové sytí dobrými věcmi a bohaté posílá pryč s prázdnou (L 1,52n). Tichost není slabostí, ale silou, která vede k Bohu a jeho království.

    „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“ Zde není myšlena spravedlnost ve smyslu právním, ale jde o touhu obstát jako spravedlivý před Božím soudem. Toho však může hříšný člověk dosáhnout pouze tehdy, když ho ospravedlní Bůh. Touha po spravedlnosti je tedy touha po Bohu. Je to touha palčivá jako žízeň a stravující jako hlad, je to nepokoj srdce, který může upokojit jenom Bůh.

    Druhá skupina blahoslavenství se týká vztahu člověka k člověku.
„Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.“ Členem Božího království se nemůže stát člověk bez srdce nebo člověk tvrdého srdce. Milosrdenství vychází z osobního vztahu lásky. Je opakem sobectví. Bůh, který je láska, je milosrdný. Všichni jsme odkázáni na jeho milosrdenství. Kdo ví, že žije z Boží milosti, umí prokazovat milosrdenství druhým. Kdo lásku přijímá, umí lásku také dávat.


    „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ Lidé čistého srdce jsou čestní, poctiví v myšlení, spolehliví v řeči a přímočaří v jednání. Jsou to lidé průhledného charakteru. Člověk čistého srdce nemá ve styku s bližními vedlejších úmyslů, nemá postranní cíle. Každý ví, na čem s ním je. Podmínkou čistoty srdce vůči lidem je čistota srdce vůči Bohu. Kdo se setkává s lidmi s čistým srdcem, je vnímavý pro setkání s Bohem.

    Sedmé blahoslavenství podle Matouše zní: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ Původní řecké znění mluví o činorodých tvůrcích pokoje, o těch, kdo pokoj působí, nikoliv o pasivních pokojných. Věřící čistého srdce žije, pokud na něm záleží, s bližními v pokoji. Protože má pokoj v nitru, může šířit a vytvářet pokoj i ve vztazích vůči lidem. Ježíš Kristus přišel na zem přinést pokoj (L 2,14) a jeho království bude královstvím pokoje. Podle apoštola způsobil Kristus pokoj krví prolitou na kříži (Ko 1,20).

    Poslední blahoslavenství v matoušovském podání zní: „Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.“ Nejsou tu blahoslavení všichni pronásledovaní, ale jen pronásledovaní pro spravedlnost, pro plnění zjevené Boží vůle. Ježíšova cesta spravedlnosti skončila Golgotou. Jeho posláním bylo utrpení a jeho následovníci nemohou očekávat nic jiného. V následování Ježíše Krista je čeká kříž. Vzdor pronásledování a utrpení patří království Božímu, jeho Králi i jeho členům konečné vítězství. V to věříme a to nás ve víře posiluje.
 

Libuše Kopřivová

 


Sdílení – projev naší jednoty

Kázání pro Týden modliteb za jednotu křesťanů 16. – 21. ledna 2011 v Mladé Boleslavi

 

„Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Mt 6,33

Sestry a bratři, pokoj Vám!

Scházíme se, my křesťané ze šesti církví v Mladé Boleslavi, již třetí den k ekumenickému shromáždění v rámci Týdne modliteb ze jednotu křesťanů. Témata a texty pro jednotlivé dny i pro závěrečnou bohoslužbu slova, ke které se sejdeme v našem sboru Církve československé husitské, vybírá a připravuje ekumenická skupina. Tu tvoří zástupci jednotlivých církví, každý rok z jiné země; letos je tou zemí Izrael – konkrétně Jeruzalém. Tématem celého týdne je text z druhé kapitoly Skutků apoštolských, která svědčí o seslání Ducha svatého a vzniku církve: „Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se“ (Sk 2,42). Na podnět jeruzalémských křesťanů se máme zamýšlet nad základními prvky jediné církve Kristovy, které nás sjednocují; jsou to: vytrvalost v apoštolském učení, společenství, lámání chleba a modlitba.

Dnešní den se máme věnovat společenství a sdílení jako projevu naší jednoty. Jinak vyjádřeno: My jako křesťané máme vytvářet společenství, ve kterém se děje sdílení.

Už ve slově samém slyšíme význam dělit se s někým. Jsou různé způsoby, jak se dělit s druhými: Existuje radikální sdílení materiálních statků, jak o tom svědčí Skutky apoštolské: „Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval“ (Sk 2,44n). „Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. Nikdo mezi nimi netrpěl nouzí, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je, a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval“ (Sk 4,32nn).

Je však i vzájemné sdílení břemen, zápasů, bolesti a utrpení. Je možné sdílet i radosti a úspěchy druhého, jeho požehnání a uzdravení. Domnívám se, že právě v této možnosti sdílení je důležitá funkce církve: Církev je otevřena každému, každý může přijít se svými radostmi a starostmi a předložit je nejenom Bohu, ale i obyčejně lidsky si popovídat. V církvi by každý měl najít pochopení, soucit, účast. Vždyť v Písmu čteme: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími“ (Ř 12,15).

Další výzvou ke sdílení je sdílet dary a porozumění odlišným církevním tradicím mezi členy jednotlivých církví. Každá z církví (denominací) má své dějiny, svou tradici, svá specifika, různé důrazy a formy zbožnosti. Tyto odlišnosti nemusíme nutně chápat jako záporné, ale můžeme je vnímat jako různá obdarování a tato obdarování vzájemně sdílet. Každý má jiný dar, a tímto darem má sloužit ke společnému růstu. To platí pro jednotlivá společenství i pro ekumenické vztahy. Nemáme si myslet, že pouze ten můj názor je správný, že pouze naše forma a vyjádření zbožnosti jsou ty pravé. Vždyť vytrvalé naslouchání učení apoštolů (evangeliu), vytváření společenství a naše modlitby nás všechny spojují v jedno tělo Kristovo, v jednu Církev. V této Církvi Kristově máme sdílet dary, které nám byly dány. O prvotní církvi jsme četli, že byli spolu – vytvářeli společenství. I my dnes jsme spolu navzdory rozdělení do různých církví. Vytváříme společenství, které jde k jednomu cíli. Tento cíl máme společný – je jím Boží království. Proto jsme dnes slyšeli Ježíšovu výzvu: „Hledejte především jeho království a spravedlnost“ (království nebeského Otce), „ a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6,33). Máme tedy různé tradice, různé důrazy a formy zbožnosti, ale cíl je stejný. Také cesta k tomuto cíli je společná. „Já jsem ta cesta“ – říká Ježíš. A tak se dnes modleme, abychom vytvářeli společenství, ve kterém se vzájemně sdílíme, a jednotu na cestě do Božího království skrze Krista, našeho Pána. Amen

 

Libuše Kopřivová

TOPlist